POST-IT - POST-I-NOOR last minute attack!

Vstáváme vyducaní dorůžova. Snídáme zrovna když začíná déšť obřích rozměrů. Jakmile dojíme, už se k nám hlásí pikolík a ukazuje na dodávku napěchovanou domorodci, která si to dnes štrykuje do Kampotu. Uhýbaje před obřími kapkami házíme bagáž do auta

Po příjezdu do Kampotu nás dodávka zaváží na dvůr krásnýho guesthousu. Prakticky ihned jsme domluveni na ceně za pohodovej podkrovní pokojík, kterej vzápětí obsazujeme a vyhazujeme věci z báglů. Plánem dne je rychlá výměna bankovek, za které si hodláme zapůjčit motorky, na kterých budeme prozkoumávat nedaleký KEP, letovisko na nejjižnějším cípu Kambodži, jehož slávu z let šedesátých už připomínají jen pozůstatky kolonialních vil. Půjčujeme si tedy motorky, se kterými se chvilku seznamujeme. Po důkladném tréninku na místě, při kterém nacvičujeme řazení s poloautomatem, však nakonec vyrážíme vstříc klaxonům a prachu kambodžských silnic.

Cesta je fantastická. Projíždíme malejma vískama, který tvořej malý domky ve stínu pár palem, to vše uprostřed neskutečně zelenejch rýžovejch polí. Po pár kilometrech zelený fantazie nahmatávám pod řidítky tlačítko klaxonu a v tu chvíly vím, že teď už mi v cestě nestojí nic. Se slastným pocitem mačkám ono kouzelné červené tlačítko, které mne už nadobro proměňuje v opravdového Kambondžánka.

Několik kilometrů slastného troubení a už přijíždíme do Kepu. Ihned začínáme pátrat po nejlidovější restauraci, kde si hodláme dát místní specialitu. Tou je zde opravdu ale opravdu velký krab, kterého vám zde připraví na tisíc způsobů. Vybíráme restauraci na útesu těsně nad mořem, která se zřejmě těší nemalému zájmu ze strany místních obyvatel. To nám dává naději na opravdu kvalitní gurmánský zážitek. Z jídeláku si tedy objednáváme BIG KRAB a napjatě čekáme na korýše obřích rozměrů, který si pohraje s našimi chuťovými pohárky a my na tento okamžik nikdy nezapomeneme. Po nezvykle dlouhé době (alespoň v této části světa) začínáme v dálce pozorovat tři talíře, které ale zřejmě nebudou určeny k našemu stolu. Talíře jsou plné malých krabíků, ke všemu nasekaných na podivné kousky. Talíře však kličkují mezi ostatními návštěvníky lokálu a pomalu se sunou před naše překvapené obličeje. Po výměnách pohledů, které střídavě směřují do talířů a zpět k obsluze, která však kvapem mizí, se vzdáváme jakýchkoliv protestů a pomalu se osmělujeme zabořit ruce do šmelcu tvrdých skořápek. Po takřka hodinovém plivání, které je doprovázeno neustálým Vítkovým hudrováním vzdáváme boj s obrněnci a prcháme.

Nasedáme na motorky a podél moře vyrážíme dál objevovat Kep. Bývalá riviera je lemována neskutečnejma architektonickejma skvostama v podobě koloniálních vil, který však v období Rudejch Kmérů dostaly opravdu co proto. V mobilech se hlásí vietnamská síť a to znamená, že druhá etapa našeho putování je už opravdu za dveřmi. Cestou zpět opět šílíme z vesniček. Do jedné z nich odbočujeme a přijíždíme ke klášteru na jejím konci. Toto místo se jeví, jako by bylo na zemi tím opravdu posledním. Čas se zastaví ve chvíli, kdy vypínáme motory. Na pár okamžiků se rozhostí nádherný ticho, který se trhá v okamžiku, když se k nám blíží s každé strany několik domorodců, které jsme evidentně vyrušili. Jako první k nám přicházejí dva kluci, kteří mluví anglicky. Ptáme se jich na zdejší jeskyně, souhlasně kývnou a nabízejí nám exkurzi s jejich výkladem. Souhlasíme a začínáme stoupat po schodech vzhůru k menšímu chrámu, kde začne naše cesta po jeskyních velkého a malého bílého slona. V každé z jeskyní obětujeme pár drobáků směrem k Budhovi a všem možným svatým mužům. Mezi jeskyněmi je vždy takřka neprostupný pás džungle a my se jím doslova prodíráme. Na konec nás vítá netopýří jeskyně, kde pozorujem stovky jejich spících obyvatel. Po prohlídce zbývá už jen vyplatit naše malé dobrovolníky a vyrazit k domovu. Po příjezdu do Kampotu nás ještě přemůže vášeň z moto cestování a zkoušíme vyrazit na opačnou stranu, kde jsou udajně krásné peřeje. Tento druhý výlet se ale ani zdaleka nerovná výletu do Kepu. Peřeje totiž padly pod vybudováním Čínské elektrárny.

Utrmácení ještě v Kampotu navštěvujeme místní školu ručních prací, kde podpoříme místní maminy koupí nějakého toho suvenýru a vracíme motorky. Večeři tentokrát obstará stánek na náměstí, kde kupujeme sladký pečivo a místní buchty. S plným žaludkem a spokojenou duší jdeme bydlet. Zítra nás čeká výlet do národního parku Bokor.

Dnešek bych bez nadsázky nazval tím nejnádhernějším na kambodžské pevnině.

Vzhledem k událostem dne následujícího, a to uzavřením Bokorského parku, do kterého jsme se tímto nedostali a den jen tak strávili bezcílným popojížděním po okolí, se naše etapa KAMBODŽSKÝCH DENÍKŮ uzavírá a nastavá tak etapa VIETNAMSKÉHO KURÝRU.