POST-IT - POST-I-NOOR last minute attack!

Pátek 18.9.09 Can Tho.

Dooobrýýýýý rááááánoooo, Viieeetnamééé.

Vstáváme v 5:00, protože nás před hotelem v půl šestý čeká náš dnešní průvodce, kapitán, kormidelník a bůh ví co ještě dalšího.

Z kouřového oblaku se náhle vynořuje příbytek, ve kterém jeho obyvatelé vyrábějí rýžové nudle. Ihned popadáme foťáky a kamery. Na jednom místě je možný vidět celej proces od výroby těsta, jeho transformaci nad párou na placky, který se pak následně rozřežou na tenký nudličky, je to mazec. Naše krátká exkurze v tomto malém rodinném podniku je neskutečná, nicméně musíme pokračovat v naší plavbě, která bude trvat bezmála sedm hodin. Vracíme se tedy do hlavního proudu, kde po několika málo minutách narážíme do dalšího tržiště. Tentokrát se jedná o loďky velikosti naší bárky, která se už s vypnutým motorem nebojácně vrhá do jejich středu, a to pouze prostřednictvím pohonu rukou a nohou. Jakmile dosáhneme středobodu tržiště, necháváme loďku napospas a vychutnáváme čilej obchodní ruch a posléze i něco z vystavenejch exponátů. Náš kormidelník nám oplácí zakoupenou Colu tím, že nás zve na ovoce zvaný “Kap”. Chutná skvěle až na ostnatou pecku. Nic netrvá věčně a stejně tak je tomu i s naší návštěvou floating marketu. Opět nás šedej vlk za kormidlem odvádí z říční highwaye do spletě kanálů, aby nás posléze dopravil mezi rýžový políčka. Zde zakotvíme a čeká nás překonání řeky po bambusové lávce. Lávka je však konstruována na váhu místních hubeňourů a pod mou postavou nebezpečně úpí. Na druhé straně řeky zkoumáme co vše zde roste a navštěvujeme místní rolnice.

Po procházce se svezeme kus po proudu, kde si v parádní venkovní restauračce dáme oběd. Jídlo je monstrózní (teda hlavně to Španělovo). Krom klasiky zde k papání nabízejí třeba želvy nebo hady, kterejch je v opodál stojících sudech plno. Zkoušíme svou odvahu a jednoho hada si bereme do ruky, Hanča je v pohodě, já ne!!!

Po obědě nás už čeká cesta zpět, při které tankujeme u čerpačky (samosebou taky na vodě), napřed je ale nutné vzbudit obsluhu, která je zamotaná v houpací síti. Po skoro osmi hodinách přirážíme ke břehu a loučíme se jak s kapitánem, tak s naším španělským spolucestujícím. Na souši máme ještě tolik sil, že nás přepadne nákupní horečka a my nakupujeme opět dárky, dobroty a nakonec i lísky na bus směr Saigon.